Bylo nebylo, za sedmero řekami a devatero horami, leželo jedno nádherné údolí, kde se hluboko mezi lesy rozprostírá Orlická přehrada – kolos plný tajemství. Její břehy lemují staré lesy, ve kterých se často mihnou divoká prasata nebo vysoká. Ticho tu občas přeruší jen praskání větví pod jejich kroky nebo šplouchnutí ryby v dálce.
Ve vodě se skrývají extrémní hloubky a s nimi i neuvěřitelné příběhy – od zkušených sumců, kteří pamatují víc než většina z nás, až po divoké kapry, kteří bojují jako by bránili samotné srdce přehrady. Tahle voda není jen tak ledajaká. Je nevyzpytatelná, drsná, ale když si tě získá, už tě nepustí.
A právě proto se sem už několik let vracím. Protože Orlík nejde jen navštívit. Tuhle vodu musíš pochopit, prožít si ji. Nestačí přijet jednou. Orlík si tě vyzkouší. A když obstojíš, možná ti odhalí svá tajemství.
Je neděle ráno. Balím si své rybářské vybavení, všechno má své místo – pruty, boilies, Rodpod Xtreme a samozřejmě i můj nejoblíbenější podběrák Carp Premium, který mě ještě nikdy nenechal na holičkách. Čeká mě týdenní výprava na Orlické přehradě. Už cestou ve mně roste euforie – jako pokaždé. Tohle místo má v mém srdci zvláštní místo. Zažila jsem tu spoustu krásných momentů… a o jeden z nich se teď s vámi podělím.
Orlická přehrada není obyčejná voda. Mezi rybáři panují legendy o kaprech přes 30 kilo – ale pokud je někdo opravdu chytil, svět je zatím neviděl. A právě to mě láká nejvíc. Tahle přehrada, se svou historií sahající až do 60. let minulého století, je největší vodní nádrž v Česku a ukrývá mnohá tajemství. Jsou tu místa s hloubkou přes 60 metrů, v lesích kolem běhají divoká prasata a srnky, a pod hladinou žijí staří sumci, kteří pamatují doby, kdy se tady voda teprve zvedala.
Aby člověk tuhle vodu pochopil, nestačí přijet jednou. Musíte se vracet, rok, co rok. Naslouchat, vnímat, učit se. Až pak vám možná něco ukáže.
Amuři, Kapři a první záběry
Po příjezdu rozbaluju základnu, sestavuju Rodpod Xtreme a začínám se zakrmováním. Vybrala jsem si dvě místa – jedno blíže u břehu a druhé na hraně nad říčním korytem. A sotva dvě hodiny po zavezení prutu přichází první záběr. Z místa u břehu, z hloubky okolo čtyř metrů. Kapr! První sluneční paprsky začínají ohřívat hladinu, a ryby se z hlubin přesouvají do teplejších míst. Byl to krásný začátek výpravy.
A pak přišlo to kouzelné ráno. Probouzím se za zvuků lesa – ticho ruší jen ťukání datla někde nad hlavou. Slunce mi klouže po tváři, pára stoupá z vody a všechno je jiné. Čisté. Skutečné. Občas se objeví i malý návštěvník – třeba myška, která mě z trávy pozoruje svýma korálkovýma očima. Usměju se. Takhle nějak žili naši předci, v souladu s přírodou. Já jsem tu jen na návštěvě. Tohle je jejich domov.
Týden teprve začíná a já vím, že Orlík mi zase něco ukáže. Nejen ryby, ale i klid, ticho, sílu přírody. A přesně proto se sem pořád vracím.
Po prvním kaprovi přicházejí i další. Tentokrát amuři – a ne ledajací. Jeden z nich měl odhadem kolem metru a stejně jako ten první kapr přišel z místa u břehu. Prut nahozený na hraně říčního koryta ale pořád mlčí. Přichází další amur, pak kapr okolo pěti kil… a já jsem vděčná za každý pohyb.
Na břehu mám postavený Rodpod Xtreme – a musím říct, že už bych neměnila. Je kompaktní, neskutečně pevný, bytelný i v silném větru. Vydrží opravdu hodně, a přitom ho složím do 60 vteřin. Na takovou výpravu ideální parťák – nezabírá místo, ale je připravený na všechno.
Jenže jak už to u Orlíku bývá, příroda umí být i tvrdá. Přichází změna – obloha se zatáhne, fouká studený vítr a z nebe padá studený déšť. Záběrů ubývá. Jako by se ti velcí mohykáni stáhli do hlubin. Zůstávají jen malí násadoví kapři, kteří do nástrah narážejí piraně. Prokousat se k těm velkým je teď téměř nemožné.
Při podebírání ryb spoléhám na Carp Premium podběrák, který je vybavený revolučním quick release mechanismem – stačí jen jeden pohyb. Večer, kdy máte prsty zkřehlé zimou a teploměr ukazuje nulu, je to přesně ta vychytávka, kterou oceníte nejvíc. Rychlá práce, žádné zdržování, vše funguje spolehlivě.
A právě v jednom z těch mrazivých večerů se konečně ozývá prut nahozený na hranu koryta. Všechno ztichne a pak… ten známý tón. Záběr. Na druhé straně chytám u břehu na odpadávací kameny, ale tenhle záběr je z hlubiny. Vydávám se na vodu, připravená na souboj. A taky že ano – lysec, sice ne obr, ale o to větší bojovník. Každý tah má sílu, a když ho konečně podeberu, cítím v sobě vděk. Pro tenhle okamžik to všechno dává smysl.
Jenže drama dne ještě nekončí.
Pozdní odpoledne přichází jen tiché pípnutí. Nic víc. Něco mi ale říká, že to nemám ignorovat. Beru člun a jedu tam. A pak to začne - Voda se zavlní a u hladiny se ukáže malý sumec… a na něm stará montáž s háčkem. Můj vlastní návazec se odrazil, háček mě trefil do prstu a projel skrz a bez přemýšlení – protože nebyl čas – jsem si ho sama vytrhla. Teď šlo o sumce. Podařilo se mi ho podebrat Carp Premium podběrákem, ale nebyl sám. Za ním se táhl další vlasec, několik metrů vlasce, takže jsem ho ručkovala ven z vody, byl tam zaklíněný pod nějakou větví, ale povedlo se mi ho uvolnit.
Na břehu jsem sumce opatrně vytáhla, odstranila starý háček, ošetřila ho a pustila zpět do vody. Byl to silný okamžik – nejen rybářský, ale i lidský. Protože i když někdy jde o trofeje, jindy jde prostě o správnou věc.
Ale tímhle příběh nekončí – to všechno teprve začalo. Po těch dnech, kdy bylo počasí tak drsné, se ke konci týdne začíná zlepšovat.
Mám sen... v tom snu cítím, jak konečně chytnu toho vysněného lysce. Má mít 30kg. Věřím tomu, že tahle výprava je teprve teď na svém vrcholu. Ráno zavezu pruty a do hodiny jízda. Není to ten lysec z mého snu, ale šupinatý kapr, který váží 14,5kg. I tak jsem spokojená. Každý úlovek je příběhem a tahle rybářská výprava mi dala tolik zážitků, že na ni nikdy nezapomenu.
A pro všechny, kteří by si to chtěli prožít se mnou – natočila jsem video! Najdete ho na YouTube kanále Fencl Fishing, kde se pokusím přenést tu atmosféru a všechny ty krásné momenty, které jsem tu zažila, přímo k vám. Chci, abyste tu chvíli prožili se mnou – každé pípnutí, každý nához, každý zážitek.
Ale jak už to bývá, i ta nejlepší výprava musí jednou skončit. Neděle přišla rychle a s ní i balení. Měla jsem před sebou cestu zpátky domů. Ale jak to tak bývá, ani návrat není nikdy úplně bez zážitků. Člun se zasekl na jezu. Tak jsem musela skočit do vody postavit se na jez a rukama vyprostit člun pak jsem se postavila na příď a navigovala ke břehu. Naštěstí se nám to povedlo, a teď už jsem doma. Trochu promrzlá, ale nadšená z toho, co všechno jsem prožila. A teď už spřádám plány na další výpravu. Kdo ví, co mě tam zase čeká!